W3vina.COM Free Wordpress Themes Joomla Templates Best Wordpress Themes Premium Wordpress Themes Top Best Wordpress Themes 2012

Historie

Jak vznikl název „MAZURIE“ a „MAZURÁCI“

Obyvatelé východní části Boskovic kolem říčky Bělé si od dávných dob říkají „Mazuráci“ a svou čtvrť, oficiálně ještě nedávno nazývanou Horní předměstí, nazývají „Mazurie“.

Jak tato podivná jména vznikla?

„K povinnostem boskovických poddaných patříval hon na vlky ve valchovských lesích. Roku 1612 v pondělí masopustní šli sousedé boskovičtí „na rozkaz Ouřední“ honit vlky. S nimi šel také Jiří Bílek, člen ševcovského cechu. Když přišli za Boskovice ke Kockovu (statek na Čížovkách, který ve 20.století patřil rodině Roztomilých), jel nějaký sedlák z městečka k Valchovu se saněmi, kolem nichž pobíhal jeho pes. Švec Jiří Bílek z Bělé se prý obával, aby pes nevběhl do lesa a nepoplašil vlky, a proto se po psu rozehnal sekyrou a „trefunkem uhodil psa toho nechtíce zabil“. Ševcovský cech za to vyloučil Bílka ze svého středu a zakázal mu provozovat řemeslo. Bílek se odvolal k vrchnosti a pan Václav Morkovský ze Zástřizel, tehdejší majitel boskovického panství, vynesl rozhodnutí, že Jiří Bílek tak nesvévolně a nerad učinil a že mu to nesmí žádný pod propadnutím desíti kop grošů k ruce Jeho Milosti Páně vyčítati. Protože zabitý pes se jmenoval Mazur, dostalo se nejprve Bílkovi a pak i ostatním obyvatelům kolem Bělé přezdívky „Mazuráci“ a čtvrti se říkalo „Mazurie“. Ačkoli tyto názvy byly původně hanlivé, obyvatelé na Bělé se jimi později pyšnili a rádi se jimi odlišovali od obyvatel jiných Boskovic, které neměly zvláštní názvy. Jménem „Mazurie“ nazývali Mazuráci své vzdělávací, ochotnické, sportovní i hasičské korporace.

Vznik spolku „Mazurie“

Po vzniku Československé republiky se usnesli mladí lidé z Bělé, že k uctění památných dnů budou každoročně pořádat slavnost stavění a kácení máje. Slavnost pořádal spolek bělských mládenců. Na těchto základech později vznikl 6-ti členný přípravný výbor (Mikula Rudolf, Syka František, Horák Antonín, Kalandra František, Hrazděra Alois, Čech Jindřich). Tito se postarali o vše potřebné k založení a schválení nejen spolku, ale i stanov. A tak roku 1925 vzniká Vzdělávací spolek „Mazurie“ v Boskovicích pro horní předměstí.

Na tehdejší poměry byla činnost spolku velmi čilá. Pravidelně se pořádala slavnost stavění a kácení máje, které byly vyhlášené v širokém okolí. K činnostem spolku patřilo pořádání plesů, zábav, sportovních akcí – hlavně fotbalu, který měl také velmi zvučné jméno. Při spolku byly založeny odbory – např. hudební – rodina Indrova – otec a pět synů, dále bratrů Huga a Karla Božkových, Karla Bašného, Jaroslava Voničky a dalších, později kapelníka A. Trapla, čtenářský , který měl svou vlastní knihovnu, turistický oddíl – vedl pan Karel Haramach, zdravotní vedla pí. Mikulová. Velice dobře s velkou oblibou si vedl divadelní kroužek, který vedl p. Mikula. Divadelníci se scházeli v sále v pivovaře. Spolek Mazurie si vedl velice dobře.

Možná právě tato nejistá doba utužovala a sdružovala všechny obyvatele Mazurie v tak bohaté činnosti.

Založení sboru dobrovolných hasičů Mazurie

Sbor dobrovolných hasičů Boskovice II. Mazurie vznikl jako odbočka hasičů Boskovice I. ve čtvrti Boskovic zvaná Bělá v důsledku častých povodní a požárů v této odlehlé části města. Bohužel uskutečnění vzniku bylo stále oddalováno i přesto, že k tomu byla nejlepší vůle. K vlastnímu založení sboru č. III. došlo teprve v roce 1929 přičiněním tehdejšího župního náčelníka bratra Františka Hlouška. Spolek „Mazurie“ postavil na svůj náklad zbrojnici. Výstroj a nářadí bylo částečně darováno, částečně propůjčeno sborem Boskovice I.

Po založení sboru byli činovníky zvoleni tito zakládající členové:
Starosta – Ludvík Vašíček
Náměstek starosty – Josef Vojtěch
Náčelník – Richard Havrda
Podnáčelník – František Chlup
Jednatel – Rudolf Mikula
Pokladník – Rudolf Bašný

Zakládající sbor čítal 22 činných a 11 přispívajících členů. Za zásluhy, které si získal o založení sboru byl župní pokladník bratr František Hloušek jmenován čestným členem mladého sboru Boskovice III.

22.4.1934 sbor zakoupil motorovou přenosnou stříkačku – čtyřválec 32HP. Stříkačka byla zakoupena od firmy Chotěboř Brno za 18.000,- Kč a to na dvě splátky.

7.12.1937 bylo učiněno významné usnesení zakoupit auto pro motorovou stříkačku. Auto zn. PRAGA – GRANT bylo zakoupeno od firmy Českomoravské Kolben – Daněk v Brně za obnos 6.000,- Kč, tj. šasi s příslušenstvím. Na úhradu auta a na doplacení úprav auta a stříkačky byla uzavřena výpůjčka u hasičské záložny v Brně se zárukou Městské rady v Boskovicích ve výši 15.000,- Kč.

Do struktury hasičských spolků v Boskovicích násilným způsobem zasáhly okupační úřady. Rozkazem Moravské zemské jednoty hasičské, vydané z popudu německého krajského požárního velitele v březnu 1941, byla Okresní hasičská jednota v Boskovicích pověřena sloučením všech tří hasičských sborů, což bylo provedeno až v říjnu 1942. Sjednocení se nakonec ukázalo jako administrativní krok a přineslo s sebou pouze umrtvení veškeré činnosti hasičské v Boskovicích. Činnost hasičů byla omezována podobným způsobem i v jiných hasičských organizacích. Hasiči museli všechny své schůze předem hlásit, došlo k podstatnému útlumu samaritánské činnosti a vzdělávací činnost byla zakázána. Řada hasičských sborů se tedy zaměřila pouze na údržbu hasební techniky, občasná cvičení (kterých se využívalo k informační činnosti), na činnost žňových hlídek a pozornost byla věnována instruktážím civilní protiletecké obrany. Celkově byla činnost hasičských spolků omezována až se v létech 1944/45 úplně zastavila.

Teprve nový organizační řád ČSPO čl. VIII. odstavec 72) z roku 1956 dal možnost znovu zřízení ČSPO Boskovice Bělá – Mazurie. Z popudu bratra Josefa Janků t.č. velitele II. družstva je svolána schůze bratrů z obvodu Mazurie na den 8.12.1956 do restaurace „U Žemlů“. Na tuto schůzi se dostavilo 31 bratří. Schůze se zúčastnil i bratr Paruch jako referent ONV a informuje o novém organizačním řádu a možnostech z něho vyplývající. Po projevu bratra Parucha se rozvíjí živá debata jejímž výsledkem je jednohlasné schválení návrhu bratra Josefa Janků na obnovení ČSPO Boskovice Bělá – Mazurie. Byla sepsána žádost s datem 8.12.1956 a po jejím schválení dochází k obnovení jednotky ČSPO Boskovice Bělá – Mazurie. Dne 27.1.1957 je do místnosti pohostinství v pivovaru svolána ustavují schůze ČSPO. Tuto schůzi zahajuje bratr Richard Havrda a vítá přítomné bratry a hosty. Poté následuje volba výboru.

Byl zvolen 19-ti členný výbor.
Předseda – Alois Zavadil
Místo předseda, velitel – Josef Janků
Jednatel – Karel Chlup
Pokladník – Václav Svěrák
Revizor – Karel Flok
Revizor – František Šic
Revizor – Richard Havrda
Kulturně prop. referent – Arnošt Komárek
Organizační referent – Pavel Horák
Preventář, ved. dorostu – František Svěrák
Člen výboru – Gustav Braušleger
Člen výboru – Karel Tlamka
Člen výboru – Karel Sedlák
Člen výboru – Alois Růžička
Člen výboru – Ludvík Vašíček
Člen výboru – Karel Štercl
Důvěrník – Vilém Pukl
Důvěrník – Karel Štercl ml.
Důvěrník – Otakar Procházka

Na schůzi bylo přijato usnesení o činnosti sboru.
1.) důsledně a svědomitě provádět preventivní ochranu
2.) nově zorganizovat a vyškolit domovní hlídky (preventáři)
3.) organizovat filmové besedy s občany
4.) organizovat kulturně rekreační akce a zájezdy
5.) zapojení se do soutěže o získání největšího počtu nových členů, zvláště pak mládeže
6.) utvoření družstva žen
7.) uspořádat tradiční kácení máje a plesu

V roce 1958 obdržel sbor hasičské auto Tatra-805 – motorovou stříkačku PPS 8. Za 36 roků provozu vykonalo toto auto mnoho práce, když bylo náročné na údržbu.

V roce 1991 bylo vybavení sboru doplněno o motorovou stříkačku PPS 12 .

Od roku 1994 vlastní sbor auto AVIA 30.

V roce 1997 sbor bezúplatným převodem z Letovic obdržel vozidlo TATRA T-138.

Sbor jsem s tímto vozidlem zasahoval v mnoha případech:

1998
Rovná -požár trávy
Doubravy – požár lesa
Rovná – požár lesa
Doubravy – požár lesa
Hrádkov – požár lesa
Velenov-Suchý -požár lesa
Požár domu na náměstí (Jakub)
Nádraží – čištění překladiště – výročí železnice
Nádraží – doplnění lokomotiv Čištění kanalizace školní statek

1999
Újezd – požár stohu slámy
Pohora – požár lesa
Svitávka – požár stohu slámy
Na střelnici – požár chaty

2000
Požár lesa u přehrady
Mladkov – požár lesa
Požár bytové jednotky – ul. Bílkova

2001
Požár stodola – autobusové nádraží
Doubravy – požár lesa
Mladkov – požár tábora

Dále T 138 vyjížděla na pálení klestí, dozory, ukázky, výročí, dovoz vody na soutěže a samotný výcvik. To zkrácená je ukázka na čem se T 138 podílela.

V roce 2003 bylo vozidlo TATRA T-138 bezplatně převedeno do užívání SDH Suchý.

Májové slavnosti – stavění a kácení máje na Mazurii a Mazuráci

Nedávno se mi dostala do rukou brožurka, stará již skoro čtyřicet let, kde Vincenc Dostál, dlouholetý funkcionář Mazurie, vzpomíná na to jak spolek Mazurie vznikl a jaká byla jeho činnost. Uvádí, že po vzniku Československé republiky byli všichni hrdi na to , že jsou Češi a zakládali různé vlastenecké spolky. A tak se v roce 1920 také mladí chlapci ve čtvrti , tehdy nazývané Horní Předměstí, tedy Bělá – Mazurie rozhodli, že k uctění památných dnů osvobození a vzniku ČSR budou každoročně pořádat národní kácení máje jako Spolek Bělských mládenců. Z tohoto spolku později vznikla řádná organizace se svými stanovami, úředně povolená pod jménem “Vzdělávací spolek Mazurie.“ Spolek byl velmi aktivní. Pořádal plesy, zábavy, večírky, měl i svoji hudbu, vlastnil knihovnu. V sále pivovaru členové hrávali divadlo, měli i svůj oddíl kopané. Později vznikla i mazurácká hymna, začínající slovy: „ Tam na Bělé, u potoka, má pan Přikryl (později Žemla) hospodu, chodijó tam Mazuráci, dělají tam ostudu.“ Z pořádání kulturních akcí získávali zřejmě dosti finančních prostředků, neboť pan Dostál ve své vzpomínce uvádí, že svým chudým členům, kteří se ocitli v nouzi, poskytovali jednorázové podpory. Dokonce uvedl, že na budování domu pro osiřelé věnoval Vzdělávací spolek Mazurie 15.000,- Kč. Vyvrcholením pak byly akce v máji. Pravidelně se 1.května stavěl vysoký máj, a to na křižovatce ulic Bělská a Dukelská (dříve ul. Sušilova). A pravidelně se pak konala i Slavnost kácení máje na Mazurii na konci května. A to byla velká slavnost, známá po celém okolí. A Mazuráčtí mládenci si na sestavování programu dávali velmi záležet. Byl to velký svátek nejen pro Mazuráky a celé Boskovice, ale slavnost Kácení máje byla v té době vyhlášenou kulturní akcí v celém širokém okolí. Sjížděli se sem hosté až z Brna či Prostějova, přijížděli i rodáci z Mazurie, kteří odešli za prací jinam, neboť to byla i příležitost setkat se se svými bývalými kamarády. V roce 1934 však přišla krize. Mladí iniciativní mládenci odešli na vojnu a fotbalisté Mazurie se sloučili a AC Velen Boskovice. V té době však byl založen Mazurácký hasičský spolek, který převzal činnost původního spolku a byl dále šiřitelem kultury v boskovickém předměstí na Bělé. A to velmi aktivně až do roku 1939. Já jsem také vyrůstala na Mazurii. Moc dobře si pamatuji, jak naši rodiče chodili na různé akce, které se po osvobození v roce 1945 na Mazurii pomalu začaly obnovovat. Tato činnost všechny sousedy na Mazurii sbližovala a mě se zdálo, že Mazurie je jedna velká rodina. Pomáhali si, při náhodném setkání s některým Mazurákem i mimo Boskovice se zdravili jako s bratrem, jeden druhému dával najevo, že se

rádi vidí. Mazuráci vždycky nějak drželi pospolu, soused souseda by nikdy nenechal bez pomoci, když ji potřeboval. A také se mezi sebou dovedli pořádně poškádlit a udělat si legraci jeden z druhého. Nikdo se však neurazil, legrace k Mazurii patřila. I ti, které život zanesl od Mazurie daleko, jistě rádi vzpomínají, jak naši tatínkové a jejich kamarádi stavěli 1.května vysokánský máj. Byla to velká podívaná. Do dechové hudby kapelníka Antonína Trapla se ozývaly hlasité pokyny „chlapů“ stavějících máj pomocí žebříků, což bylo velké umění a vyžadovalo jistě dost praxe a zručnosti. A když už ve vší parádě máj stál a shora mávaly na pozdrav veselé barevné fáborky, všichni zatleskali. A aby se májíčku pěkně stálo, nakonec mu všichni společně zahráli a zazpívali „Mazuráckou hymnu.“ A my, kteří jsme stavění máje viděli poprvé, měli jsme ve svém srdíčku pocit velkého štěstí a hrdosti, že i my patříme k tomuto milému místu, kolem potoka Bělé. Tím však péče o májku nekončila. Bylo potřeba, aby se máj až do kácení hlídal. A tak se naši sousedi v hlídání noc co noc střídali. Vždyť to by byla velká ostuda, kdyby jim máj někdo ukradl. To napětí bylo v nás všech. I my děcka jsme si v měsíci květnu vždycky ráno cestou do školy oddychly, když máj byl na svém místě. Také se jednou stalo, že místo máje stály vedle sebe máje tři. To zase chodily Mazuráci krást do sousedních vesnic a podařilo se jim ukrást špatně hlídaný máj jinde. Ale také se jeden rok stalo, že náš máj špatně hlídali a ráno nad zení místo máje trčel kousek malovaného špalku. Byla to pro Mazuráky velká ostuda, a ti hlídači, kteří místo hlídání trávili čas na pivě „U Žemlů“ dostali co proto a ještě mnoho roků měli o posměch postaráno. Kácení máje se ale konalo. Mazuráci museli svůj máj zlodějíčkům pěkně zaplatit, obyčejně to bylo několik beček piva. Ti jim pak za velmi velkého jásotu máj přivezli a oslavovali pak kácení máje na Mazurii společně. Já se velice vzpomínám na první poválečné Kácení máje v roce 1947. Byly to velké přípravy. Všechno se předem naplánovalo a před veřejností se tajilo, jaké alegorické vozy se připravují. Žila tím celá Mazurie. Všichni se velice těšili. Maminka mě a mé sestře ušila kroj a sama vyšívala naše kordulky a zástěrky. Vždyť všechny děti tenkrát měli kroje. Kroj se mamince povedl, nám slušel. A ty krásné stuhy, na kroji a na věnečku, který nám udělala paní Střítezská. A když konečně nastal den „D“ a bylo všechno hotovo, to byla krása. Šohajové na koních, všechna velká děvčata v krásných krojích a my malí, také v krojích. Průvodem šli všichni přes celé Boskovice. Řadili jsem se u Horákovy továrny, průvod šel dnešní Lidickou ulicí, Sokolskou, kolem nádraží, Komenského, přes Masarykovo náměstí, Sušilovou ulicí až do Červené zahrady. Muzikanti hráli, jásání nebralo konce. Na konci průvodu jely alegorické vozy. Většina z nich byla vypravována do průvodu u Siků. Co všechno dovedli Mazuráci vymyslet na vozy pro legraci a pro zasmání. Ale také několik vozů bylo pro nás pro děcka. Největší atrakcí na alegorické voze byl kolotoč. A na něm jsme se my, malé děti, střídaly a točily. Uprostřed kolotoče seděl pan Plevač a hrál na tahací harmoniku. Když doputoval kolotoč průvodem zpátky na Mazurii, byl kolotoč předělán na pevný betonový podstavec a děcka se na něm mohla točit dál. Aby se průvodu mohly zúčastnit i maminky, které měly malé děti, vymysleli na alegorický vůz velké hnízdo nad kterým bděl velký čáp a do hnízda se naskládaly malé dětičky a paní Mikulová v kroji jako babička byla u nich a četla jim pohádky. Po kácení máje nám ještě „Na place“, na místě, kde jsme si hrávali a kde dnes stojí samoobsluha, zůstaly pro naše hry po kácení máje z alegorických vozů muchomůrka, perníková chaloupka a to do doby, než zapršelo a všechnu tu papírovou krásu zničil déšť. To byla pro naše hry paráda panečku!. A věříte , že jsou na Bělé na toto Kácení máje ještě dvě památky? Až půjdete kolem zastávky autobusů, podívejte se směrem k Sikům. Tam na stodole je přibitý dřevěný čáp, co byl s malými dětmi v hnízdě. A ta druhá stojí u potoka vlevo od vchodu do výletiště, kde hasiči Mazuráci pořádají svoje akce. Vypadá jako betonová bečka, ale je to postavec na kolotoč, na kterém se točily děti z Mazurie při různých oslavách ještě několik let. A ten kolotoč i ten postavec dělal náš tatínek, Mazurek tělem i duší od svého mládí, pan Jaroslav Skoumal. Další kácení máje nebylo již tak veselé, jako předcházející. Pak přišla 50. léta, různá nařízení, která mnoho nařizovala a zakazovala. Všechny programy na různé akce musely být schvalovány předem na úřadě, a to pořadatele odradilo. A nebylo ani žádoucí v té době pořádat akce, kde by se lide shromažďovali. A byla to také doby, ve které zanikly naše české a moravské zvyky a tradice. Máj se sice každoročně stavěl, ale Kácení máje se omezilo jen na pouhou taneční zábavu. Bez krojů a bez průvodu.

Přesto se však podařila věc nevídaná. Několika starším Mazurákům to nedalo a v roce 1957 začali opět plánovat Slavnost kácení máje a to se vší parádou. A podařilo se. Jako blesk se po Bělé ta zpráva roznesla. Všichni to přijali s nadšením. A začaly velké přípravy, ani nikdo z nás, mládeže, nechtěl zůstat stranou. S nadšením jsme pod vedením Dáši Henkové (Augustinové) nacvičovali Českou besedu a scházeli jsme se v pivovaře skoro každý večer. Bylo to v máji, domů jsme pak chodili přes Červenou zahradu Dášu doprovázet. Cestou jsme zpívali a bylo nám krásně. Byli jsme mladí, svobodní, plní elánu do života. A těšili jsme se, až si všichni oblékneme kroje. Skoro všichni jsme je měli vypůjčené. A byly nádherné. Když přišla ta slavná neděle, ráno jsme se všichni do krojů oblékli a nechali vyfotografovat. Odpoledne ve dvě už jsme byli zase připraveni na průvod. To byla nádhera. Všichni v krojích, několik šohajů na koních, žena z Mazurie oblékly kroje Hanácké a nacvičily Moravskou besedu. Mládež měla většinou kroje kyjovské. I malým dětem maminky oblékly kroje. V čele průvodu šla Marta Konečná a Pepa janík s májkou a za nimi šli všichni ostatní. A celá tato nádhera pochodovala za doprovodu hudby přes celé Boskovice. Mávali jsme na lidi, kteří se na nás přišli podívat a stáli po celé naší cestě na chodnících. Bylo jich hodně a bylo na nich vidět, že se jim průvod líbí a některým starším dokonce tekly po tvářích dojetím slzy . Většina z přihlížejících pak se přidávala k našemu průvodu a všichni jsme pak společně došli až na Bělou, kde následoval program a Kácení máje trvalo až do noci taneční zábavou, při které nám hrála nezapomenutelná Lidová muzika Karla Henka. O rok později se krojované Kácení máje znovu opakovalo. Zase jsme nacvičovali nějaký program a byl opět krásný krojovaný průvod Boskovicemi. V čele průvodu tehdy s májkou šel Josef Šmétka, já a Hana Pavlová. Když jsme přicházeli ke kostelu, začal déšť a ten se během několika minut proměnil v průtrž mračen. Tenkrát nás zachránil p. Ladislav Zemánek. Pohotově nám otevřel kostela my jsme tam ten lijavec přečkali a kroje byly zachráněné. Věřím tomu, že takovou krojovanou krásu náš kostel nikdy neviděla už nikdy neuvidí. Tolik krojů, děvčata, mládenci, děti, maminky. Venku bylo slyšet déšť a my jsme tiše seděli v lavicích. Chybělo jen, aby p. Zemánek vystoupil na kazatelnu a přednesl jedno ze svých krásných kázání, které míval. Myslím, že krojované kácení máje v roce 1959 bylo poslední. Půjčování krojů bylo dost nákladné a tak v dalších letech bylo kácení máje bez krojů a bez průvodu. Na výletišti v Červené zahradě se však vždy připravoval nějaký program. Scénky, které humorně nahrazovaly alegorické vozy, hlavně, aby byla legrace. Tak na příklad proběhla na pódiu módní přehlídka, kdy starší Mazuračky předváděly komické starodávné modely, klobouky, noční úbory, spodní prádlo. Dovedete si představit paní Soškovou, jak se plíží přes pódium v růžových kalhotách zvaných bombarďáky, na hlavě čepec, v jedné ruce svíčku a v druhé nočník? Nebo když pan Voloďa Cihlář předváděl moje – kdysi krásné, plesové šaty, vzadu hluboký výstřih z něhož mu vyčuhoval chlupatý porost, na chlupatých a „čitelných“ nohou starého fotbalisty boty na podpatcích, ve kterých nemohl ani jít, protože byla aspoň o pět čísel menší než jeho noha? V té době se začal na „Západě“ tančit rokenrol. Já a Pepek Šmétka jsme jako „správní Američané“ oblečení podle toho, jak jsme si ty „mladá zápaďáky“ představovali, přijeli jako hosté z Ameriky autem pana Františka Konečného. Byla to hrozná kára na dřevoplyn. Vystoupili jsme za velkých přivítacích ovací a všichni řvali smíchy ještě než jsme vystoupili na pódium. Nikdy jsme před tím rokenrol tančit neviděli. Ale předvedli jsme všem takový divoký tanec, za který nás publikum odměnilo takovým potleskem a smíchem, že jsme ho museli, oba úplně schvácení, znovu opakovat. A ještě dlouho se na náš tanec vzpomínalo. Nevím, zda by v dnešní někdo z mladých dokázal ze sebe udělat takového šaška k pobavení ostatních. A to bylo také moje poslední Kácení máje na Mazurii. Jsme moc ráda, že stále vidím na mazuráckém hasičském výletišti mladé lidi, kteří se zde scházejí a k Mazurii se hlásí. Jejich prostor pro konání zábav se podstatně zmenšil. Nejdříve kvůli stavbě mateřské školy, loňský rok přišli o svoji klubovnu při rozšíření stavby Azylového domu. Některé kluby by takové problémy od další činnosti odradily, ale Mazuráčtí hasiči stavějí klubovnu novou. Letos prvního máje opět postavili symbol lásky, svobody, míru, radosti a přátelství, krásný a vysoký máj. Tak, jak se na Mazurii děje každoročně – odjakživa. Zase mával všemi svými barevnými stuhami na pozdrav kolemjdoucím. Mazurácká hymna končila slovy: „Mazurák, ten nezahyne!! A já bych si přála, aby to byla ještě hodně , hodně dlouho pravda.

Napsala pí. Jaroslava Kovaříková